Den volna v Ostravě

Vzal jsem si na jeden den volno a domluvil se s Doubravkou, která se rozhodla hrdinsky za mnou přijet z Kopřivnice na kole. To znělo jako dobrý nápad a taky to dobrý nápad byl, protože krátce po příjezdu jsem byl unesen a ona mě na kole mohla vystopovat a zachránit…

Snad za to mohl Alpín, který se kdysi přiznal nejen k tomu, že během půlstoletí svého života byl v Ostravě jen jednou, ale i k tomu, že vlastně neví, proč by tam jezdil. „To je názor Pražáka“, pomyslel jsem si tehdy a rozhodl jsem se, že Ostravě se musím věnovat mnohem víc - rozhodně ji totiž považuji za město, kde je co k vidění.

Protože to Doubí na kole trvalo trošku déle, než mně vlakem, rozhodl jsem se využít čas na focení modrobílých ostravských tramvají. T3 tu ještě pořád hrají prim a já jsem za to rád: pokud totiž nejde o nejhezčí tramvaj na světě, jde určitě o druhou nejhezčí tramvaj na světě!

Ale málo to tu znám. A při focení jsem nedával pozor. A to se mně stalo osudným. Když Doubravka přijela, rozhodli jsme se zajet do centra. Ona na kole a já tramvají. Naskočil jsem do vozu na snímku, který měl otevřené dveře, a nevšiml jsem si, že cílová stanice je stále hlavní nádraží. Když se nápis změnil na SLUŽEBNÍ JÍZDA, bylo už pozdě, dveře byly zavřené a já odjížděl do vozovny. Nic nepomohlo dávání signálů ani mávání z vlečného vozu. Řidič nezastavoval a bez ohledu na cokoliv a kohokoliv ujížděl do vozovny u bývalých plynáren. Doubravka mě sotva stačila sledovat a ven jsem se dostal až po nepříjemné potyčce s hlídačem, který mě považoval za černého pasažéra.

Minulý týden jsem v Oslavanech zaznamenával děj dělnické stávky v roce 1920, teď mě nohy zavedly k pomníku stávky na dolu Trojice z roku 1894. Za požadavek na osmihodinovou pracovní dobu tu tehdy 12 dělníků zaplatilo životem. Pomník z roku 1965 vytvořili Blažej Heiser a Otto Cienciala (pravděpodobně s osmihodinovou pracovní dobou).

Mural Meredith od amerického malíře Nielse Westergarda z roku 2016 se pomalu stává jedním z kultovních uměleckých děl Ostravy. Zajímavé je na něm mj. to, že zdobí stěnu opuštěného obchodního centra Ostravica.

Pohled na Slezskoostravskou radnici od Sýkorova mostu. Pomalu docházím k závěru, že jedno odpoledne v Ostravě konverguje svojí schopností umožnit mně poznat město k nule.

Socha Milenci je vertikální obdobou sochy Dvojice, kterou dobře známe z nádvoří Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity u nás v Brně. Obě jsou dílem před desetiletím zesnulého Mariuse Kotrby.

Uhlí se v Ostravě přestalo těžit před 27 roky. Nejoblíbenější zmrzlina je tu ale pořád černá.

30. dubna bude sice až zítra, ale tohle jsem prostě nemohl nevyfotit.

Před setměním se ještě přesunujeme do Štramberka, kde mám za lubem vyfotit pozůstatky úzkokolejky, jež spojovala nádraží s obřím lomem zakousnutým do úbočí kiopce Kotouče.

Zbylo toho z ní docela dost. Kromě vysypávací rampy taky náspy, patky mostu přes silnici a celý mostek přes polní cestu pod Horečkou.

Pohled na Štramberk a Kopřivnici za soumraku.

Lom Kotouč z dronu a koleje vlečky, která úzkokolejku nahradila.

Loučím se s příjemně růžovou večerní Doubravkou a smuten mířím vlakem do Studénky. Do brna už se dnes nedostanu, ale aspoň to budu mít blíž na první vlak.

Opuštěná výtopna ve Studénce je sučástí „zadního“ nádraží na staré trati do Kopřivnice. Dnes z ní zbyly jen siré mosty přes Odru a pár dalších roztroušených staveb. Namísto železniční dráhy se totiž dnes prohání po vzletové a přistávací dráze mošnovského letiště letadla.

Pozorovatelna ptáků nad rybníkem Kotvicí kotvící mně poskytla romantický přístřešek před deštěm a prostor pro poslech kvákajících žab. Bylo to moc hezké.